Pavel Skořepa (neoverený zákazník)
Říká se, že každý z nás, pokud chce, může být spisovatelem. A to minimálně jedné důležité knihy. Knihy literárně zachycující život právě toho, jenž ji píše a zaznamenává v ní vlastní příběh. Přesně jednou z takovýchto knih je i Cesta Barta Michaela.
Zvolené formy sdělení jsou celkem dvě a čtenář se může seznámit s Bartem básníkem a Michaelem povídkářem. Podle slov samotného autora, již z úvodu knihy, se jedná o ucelený průřez jeho téměř třicetiletou tvorbou. To už jde o pořádný kus života rozdělený do pěti tematických kapitol, které jak by se na první pohled zdálo, a to zcela správný, jdou chronologicky od nejmladších po ty nejstarší autorovy prožitky. Ovšem pozornému čtenáři dojde, že i tato lineárnost je pouhou iluzí a vše se vzájemně prolíná.
Nejdříve se představí básník Rebel. Při popisu světa kolem sebe si nebere žádné servítky. Vše vyjadřuje plně v zachování naturálního vidění světa kolem. Co se mu zdá směšné zesměšní, nad smutným pociťuje smutek. A tomu, co jej rozčiluje, nedaruje ani špetku milého slova. Své rebelantství si užívá naplno, jako samotný život.
Následuje zamilovaný básník, který S láskou počátečních vzletných básní, vzápětí nahrazených verši prostoupenými bolestí a smutkem z její ztráty, doprovázených sebemrskačskými vzpomínkami na to krásné, co již není a čemu člověk nemohl zabránit, i když se k těmto situacím v myšlenkách stále vrací. Přehrává si je zpětně a trápí se lichými možnostmi na jejich případnou nápravu, pokud by to ovšem bylo možné.
V třetí části povídkář Slovem i písmem představuje tu vtipné, jinde mrazivé střípky a nezáleží na tom, jestli se přihodily přímo autorovi, anebo lidem kolem něj. To důležité je, že jsou všechny inspirovány životem a zaznamenány černé na bílém.
Od počátku je čtvrtou kapitolou raných básní, jimž by se sice dalo z technického hlediska ledacos vytknout, o to větší význam má ryzost těchto veršů, v nichž převládá temnota ztracenosti. Ať už se jedná o odcizení sobě, nebo rovnou celému světu. Bez zbytečných příkras, bez prázdných pozlátek.
Závěr se nese znovu v prozaické formě sdělení. Dospělý autor v něm píše dopisy svým dvěma bratrům. Vzpomíná na své dětství. Na hezké chvíle a hlavně utrpení zasutá hluboko v paměti, retrospektivně opět viděné dětskýma očima. V dětských očích nepříliš rozumějících tomu čeho byly nechtěným svědkem a nevinou dětskou myslí, která nechápala co se jí děje, natož potom proč. Jak již název kapitoly napovídá, životní tragédie zůstávají dost často Bez odpovědi, která by možná alespoň trochu osvobozovala, dávala hlubší smysl prožitému.
Kdo ví!
Každopádně je Cesta Barta Michaela čtenářsky velice zajímavou knihou. Mnohovrstevným kaleidoskopem emocí, prožitků a dokladů života jednoho člověka. Jednoho autora, jehož jediným přáním bylo se o to prožité podělit se čtenáři.